Kritická stať se nejprve vztahuje k Beranovu pokusu srovnat Husserlovu fenomenologii a východisko Wittgensteina období Filosofických zkoumání, přičemž se snaží shrnout pozici tzv. statické fenomenologie a na jejím základě vznést otázky k tezi, že rozeznávání a identifikace předmětů je možno založit pouze z hlediska intersubjektivně sdíleného jazyka.

Cílem této studie je představení základních tezí sociálně-politické filosofie Karla Raimunda Poppera (jak je zachycena zejména v dílech Bída historicismu a Otevřená společnost a její nepřátelé) a dále kritické zhodnocení aplikace těchto tezí při výkladu Platónovy filosofie. Je probíráno zejména Popperovo obvinění Platóna z tzv. „biologického historicismu“, dále jeho označení platónské teorie spravedlnosti jako „totalitní“ a v neposlední řadě jeho interpretace dialogu Ústava jakožto Platónova „politického programu“ určeného k přímé implementaci v praxi vyvoleným filosofem-králem. V druhé polovině této studie je pak nabídnuto alternativní čtení, v němž se Platónova Ústava vyjeví ve zcela odlišném světle, než v jakém ji vidí Popper.

Studie nejprve stručně rekapituluje obsah knihy Mariana Kuny (Etika a politika v perspektivě Alasdaira MacIntyra) a snaží se ji kriticky zhodnotit. Poté se krátce věnuje dvěma tématům, klíčovým jak pro MacIntyra, tak pro jmenovanou knihu: otázce „univerzálních ctností“ a otázce pravdy. Zdá se totiž, že právě tyto dvě oblasti nejsou ani u jednoho ze zmiňovaných autorů uspokojivě řešeny.The study summarizes the book by Marian Kuna (Etika a politika v perspektivě Alasdaira MacIntyra) and aims to critically evaluate it. Then it gives a brief account of two topics crucial to both MacIntyre and Kuna: the problem of “universal virtues” and the problem of truth. It seems that neither of these is handled adequately in the works of the mentioned authors.

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém Teilhardova díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association.

Článek se věnuje nejnovější knize Charlese Taylora Secular Age (2007). Poukazuje na její kořeny v hegeliánství a v novějších kritikách modernity a probírá některé námitky vůči Taylorově koncepci včetně Taylorových odpovědí. Taylor představuje dva typy současných etických projektů. Na jedné straně tzv. výlučný humanismus, na druhé straně imanentní antihumanismus. A smyslem jeho genealogie moderního sekularismu je ukázat vzájemnou podmíněnost mezi antihumanismem, humanismem a religiozitou s tím, že bez nějaké formy transcendence se každý západní hodnotový systém vystavuje nepřekonatelným tenzím, aby následně navrhl koncept originality volající k následování jako spojnici hlavního nároku křesťanství ztělesněného v pojmu lásky k bližnímu s moderním uměním jako náhražkovým náboženstvím. Taylorova práce je nejen v tomto ohledu postavena na jeho celoživotním zájmu o Hegelovu filosofii, v níž se hledá takový způsob, jak spojit etiku autenticity se smyslem pro společenství, který by překonal omezení reflektující racionality. Taylorovo obohacení Hegela můžeme chápat jako snahu nahradit tradiční nárok lásky k bližnímu srozumitelnějším pojmem podpory rozmanitosti v jednotě (resp. pojmem kultury). The essay examines Charles Taylor’s latest book The Secular Age (2007) by unveiling its Hegelian roots together with its debt to other critics of modernity and by considering some objections as well as Taylor’s answers. Taylor sketches two types of contemporary ethical projects. On the one hand he considers exclusive humanism, on the other the immanent antihumanism. The moral of Taylor’s story of modern secularism comes to his claim that the anti-humanism is enabled by humanism and humanism again by religiosity. According to him this comes to indispensability of religion: namely, some notion of transcendence is necessary for coherence of any set of values available to western man. Actually the originality inspiring its following is what he understands as the key element that is shared by the central claim of Christianity embodied in the notion of love (agape) overcoming the rigorism of explicit rules on the one hand and modern art as Ersatzreligion.(Not only) this aspect of Taylor’s recent work is rooted in his lifelong interest in Hegel, who looked for such pairing of the ethics of authenticity with a sense for community that could overcome the limits of reflective rationality. We can interpret Taylor’s amendement to Hegel as a substitution of „support for differentiation in unity“ (or simply „culture“) for „love for neighbour“.

Článek seznamuje s kritikou psychologismu v logice, která je jedním z hlavních témat Husserlových Prolegomen k čisté logice. Psychologismus v logice spočíval v podstatě v tom, že logika byla chápána jako součást psychologie, příp. že psychologie se považovala za jediný a dostatečný teoretický základ logiky. Pozornost je věnována dvěma hlavním liniím kritiky psychologismu, které se v tomto Husserlově díle objevují. První z nich vychází z analýzy povahy zákonů čisté logiky (zákon sporu, sylogistické figury aj.). Analýza ukazuje, že tyto zákony se nemohou zakládat na empirických psychologických pravidlech, a psychologie (jako empirická věda) tudíž nemůže být základem logiky. Druhá linie Husserlovy kritiky psychologismu v logice směřuje k prokázání vnitřní rozpornosti psychologistického stanoviska, jsou-li z něj vyvozeny jeho nejzazší důsledky. Tato rozpornost spočívá v tom, že psychologismus na jedné straně vystupuje jako vědecká teorie, na straně druhé však svou základní tezí popírá některé z nutných podmínek možnosti každé vědecké teorie vůbec, a tím sám sebe ruší jako teoreticky věrohodnou tezi. Závěrem upozorníme na jedno z pokračování boje proti psychologismu v rané fenomenologické tradici, a to na Ingardenovu kritiku psychologismu v pojetí literárního díla.The article outlines some of the main argumentation-strategies deployed by Husserl in his famous critique of the psychologistic logic in Prolegomena to pure logic. Fundamentally, the psychologism in logic consisted in considering logic to be a part of psychology, resp. in considering psychology as the exclusive and sufficient foundation of logic. The attention is given to the two main lines of argumentation against psychologism appearing in the work of Husserl. The starting point of the first one is an analysis of the laws of pure logic (principle of contradiction, the figures of syllogism etc.). It shows that these laws can not be based on mere empirical rules of psychology, and thus psychology (as an empirical discipline) can not be the foundation of logic. The second line of Husserl’s critique of psychologism aims at showing the contradictions in the psychologistic standpoint that become visible if one uncovers its ultimate implications. The main contradiction consists in that while psychology claims to be a scientific theory it contradicts at the same time by its fundamental claim some of the necessary conditions of a scientific theory as such, and thus it cancels itself as a theoretically credible set of claims. Toward the end of the paper the attention is given to one of the continuations of the fight against psychologism in the phenomenological tradition, namely to R. Ingarden’s critique of the psychologism in the conception of the literary work of art.

Abstrakt/Abstract Pri uvažovaní o ľudskej schopnosti morálneho usudzovania môžeme vychádzať z dvoch základných pozícií – racionalizmu alebo emotivizmu. Súčasní morálni filozofi a špeciálni vedci sa týmto krajnostiam už skôr vyhýbajú. Extrémne predstavy striedajú modely, ktoré aj vďaka empirickému výskumu ponúkajú plauzibilné odpovede o fungovaní morálneho súdenia, a to vzájomné prelínanie sa kognitívnych a emočných funkcií. When thinking about human faculty of moral judgment we can start from two basic positions – rationalism or emotivism. Contemporary moral philosophers and special scientists do not go often to these extremes any more. Also thanks to the empirical research extreme images are replaced by models that offer plausible answers about functioning of moral judgment namely the mutual diffusion of cognitive and emotional functions.